Jan Šída, Právo
Výstavní síň Adolf Loos Apartment and Gallery v pražském Mánesu hostí do 23. srpna výstavu výtvarníka Jana Gemrota V čase změny. Autor patří mezi čelní představitele hyperrealismu i konceptuálního malířství, a je významnou součástí generace moderních tvůrců.
Výstava je rozdělena na tři tematické kapitoly. Ta první je složena z obrazů, jejichž hlavním motivem je destrukce, respektive v první řadě destrukce soch. Tato skutečnost, a název expozice, ve světle současných událostí kolem ničení a pomalovávání skulptur po celém světě, posouvají autorovo umění do zcela jiných dimenzí.
Když se tak člověk dívá na olej Dekonstrukce mýtu (2020), na kterém je zachycena vybuchující antická socha řeckého hrdiny, držícího v levé ruce useknutou hlavu Medúzy s hady místo vlasů, musí ho napadnout, kdy se asi „veřejnému mínění“ znelíbí třeba Michelangelův David ve Florencii coby symbol mužské nadřazenosti. Možná v těchto obrazech Jan Gemrot vycítil, kudy se svět bude v budoucnu ubírat. Což je koneckonců hlavní úkol umělců.
Druhá část výstavy je věnovaná obrazům, které se zabývají tajemstvím nekonečného vesmíru. Plátno Měsíc svědek (2020) zobrazuje z temnoty vystupující polovinu bledě svítící planety. Vypadá jako holá lidská hlava, snad proto ji tvůrce přimaloval lidské ucho. Celková kompozice díla připomíná staré expresionistické filmy režisérů Langa nebo Murnaua.
Poslední oddíl expozice zpracovává téma figury a její umístění v prostoru. Dva obrazy ukazují lidskou postavu ležící uvnitř ponorky plující pod hladinou. Díla lze chápat jako alegorii lidské osamělosti a nedobrovolné izolace. Olej na plátně Karanténa (2020) zobrazuje ženský akt (dáma trůní na bobku), který má lodičky na nohou i dlaních, uzavřený uvnitř psí boudy. Stejně jako u ponorek evokuje obraz stísněnost, odloučenost a vykořeněnost.
Obrazy Jana Gemrota nejsou láskou na první pohled. Jejich hlavní zbraní je latentní symbolika, která dráždí pozorovatelovu fantazii. Jako Memento mori tak může působit olej Nový řád (2020), na kterém se hroutí odstřelený Korintský sloup. Hroutí se k zemi v oblacích prachu a vypadá jako starý tovární komín. Název lze tedy chápat jako ironickou nadsázku, protože ne každý nový řád, nastolený navíc davovou psychózou, vede k lepším zítřkům.
